F. A. Elstner

* 11. 4. 1902

    +  8. 9. 1974

 

Neuvěřitelně nadšený fanda motorismu, tramp, cestovatel a v neposladní řadě spisovatel. Člověk, který s aerovkami najezdil tisíce kilometrů po celém světě. Na předlouhých cestách třemi světadíly předváděl co dokážou a co umějí automobily se značkou ,,Made in Czechoslovakia". Stal se lovcem kilometrů. Na počátku to byl motocykl Sunbeam Norton, který tehdejší učitel ze Staré Boleslavi dostal jako pilný dopisovatel časopisu Motor revue. Společně se stejně nadšenou a nadmíru trpělivou manželkou projížděl s ním po českých zemích a šířil motoristickou osvětu. Z motocyklu s přívěsným vozíkem přesedlali Elstnerovi na jednoválcový cestovní automobil Aero. Továrna Aero tak chtěla prověřit dálkovou jízdou v obtížných podmínkách kvality svého vozu. V roce 1932 podniká cestu na Balkán, roce 1933 je to již cesta s dvouválcovými 662 aerovkami do Maroka pod názvem AEROSPEXOR, rok 1933 je ve znamení "Modrého týmu Aero", cesty litrových aerovek do severní Afriky. V roce 1934 podniká poslední "aerováckou" cestu do Skotska, tentokrát se zcela novou třicítkou.


První aerovkářské zahraniční kilometry začínaly již v roce 1932 na cestě alpskými průsmyky do Jugoslávie, přes Černou Horu až ke Skadarskému jezeru u albánských hranic a přes Jugoslávii a Maďarsko zpět do Prahy. Tato jednoválcem o obsahu 500 ccm cesta čítala přes 3 300 km. Do půllitrové aerovky naložil kromě své manželky ještě ing. Židlického, který měřil ke dvěma metrům a naskládat se do zadního sedadla v aerovce byl opravdu výkon hodný ocenění. Ale vydali se na cestu, kterou popisuje F. A. Elstner ve své knize "S kamerou a za volantem třemi díly světa".

 

VELKÝ DEN

"Před malým domkem se zahrádkou zabrzdil modrý jednoválec AERO. Přivezl radostnou zprávu. Továrna by uvítala, kdybychom v něm někde v Evropě projeli daleké a těžké kilometry a provedli důkaz trvanlivosti a rychlosti. Čas pokročil od té chvíle, kdy mě truhlář Plíšek učil jezdi. Vystřídali jsme několik vozidel, projeli tisíce kilometrů v Alpách, v Itálii, v Německu. Teď připravíme nesnadnou dálkovou jízdu. Kde byly tehdy v Evropě nejhorší silnice? Na jihovýchodě, na Balkáně! Kde je nejtěžší stoupání do horských průsmyků? V Alpách! Pojedem do rakouských Alp, potom do Jugoslavie, dalmatskými skalami na Černou Horu a ke Skadarskému jezeru, k hranicím Albánie. Pak se rychle vrátíme Bosnou, Hercegovinou a Maďarskem do Prahy. Ohlásíme přesný start a cíl, aby měla jízda sportovní cenu. Kde seženeme peníze? Psací stroj klepal náruče rukopisů. Byli jsme pilní jako včely, a včely pomohly také. Pěstovali je učitelé na vesnických školách, aby si přilepšili. Takový med od vesnického kantora měl znamenitou pověst. Léčil různé choroby a prospěl také naší nemoci: prázdné kapse. Manželka sestavila finanční plán. Bude jezdi do Prahy, chodit po obchodech a říkat: „Já jsem žena venkovského učitele a pěstujeme včely. Nepotřebujete pravý lipový med?“ Někdy prodala tři kila, někdy deset. Koncem června bylo naprosto jisto, že vyjedeme. Obhájíme čest lidových automobilů. Poznáme svět. Zdálo se nám, že jsme nejšťastnějšími lidmi na světě".

     
 
     
 

PRVNÍ PŘÍHODY S JEDNÍM VÁLCEM

"Student přišel ke startu s nepatrnou zásobou prádla, s ručníkem, kartáčkem na zuby, kotlíkem a loveckým nožem.Říkali jsme mu Aramis, protože se obdivoval Aramisovi, hrdinovi Dumasova románu „Tři mušketýři“. I my jsme byli tři, a na slávu jsme nemysleli. Hrstka přátel a novinářů nás doprovodila na pražskou hranici. V autoklubu se poznamenali čas odjezdu a pak už proti nám vanul vzduch různých zemí. Kde jsme zastavili, sbíhali se lidé. Tak maličký automobil se nevyráběl nikde na světě. Na volné silnici zřetelně pozorujeme, že je Aramis znamenitou posilou rychlosti,  když fouká zezadu vítr.

 

Kouká ho z kufru víc než polovina a nahrazuje pomocnou plachtu. Občas požádá, abychom zastavili, a trochu se projde. Má  strach, aby v té jezevčí poloze neztratil schopnost chůze. V okénku měřiče vzdálenosti vyskakují další stovky kilometrů a přiblížily se Alpy. Jsme pod obávaným průsmykem. Je to technicky nemožné, aby do příkrého stoupání vyjel jednoválec s třemi lidmi. Když dodýchal, vystoupili jsme. Zadní kola podkládáme kameny, aby nám AEROVKA neujela zpátky do údolí. Aramis, ozbrojen loveckým nožem, vyšel do nízkého lesa a uřízl tam dvě dlouhé, pevné hole. Tu silnější jsme přidrátovali k šlapce spojky, tu slabší k plynu.) Tímto důmyslným zařízením se umožnilo řízení na dálku. Šel jsem pěšky po jedné straně, vozu, vypínal spojku a přidával plyn. Manželka šlapala s druhé strany a držela volant. Když už jsme nemohli, my nebo motor, podložil Aramis kole kamenem. Ale tak jako tak byl proveden důkaz, že jednoválec vyjel vlastní silou a neztratil svoji sportovní čest. Nepotřebovali jsme ani traktor, ani pár volů, které tu pronajímali majitelům nepoměrně mohutnějších automobilů".

     
 
     

DOMA

"Uvítali nás. Spočítali, že jsme ujali za tři týdny 3 353 kilometry na velmi špatných cestách v červencovém vedru. Modrý jednoválec vážil bez posádky 460 kilo a s posádkou a se zavazadly skoro sedm set. Pochválily nás noviny a v malé letecké továrně byli tak spokojeni, že mi vzkázali, abych si tu AEROVKU nechal. Dlouhý student nám poděkoval a byl rád, že zase chodí pěšky. Vyrobili jsme sto padesát světelných obrazů, začali přednášet a tu pevnou bedničku na nářadí jsme dobře uložili, aby se nezbortila. Budeme ji potřebovat".

 


Léto roku 1934 je pro Františka Alexandra Elstnera ve znamení cesty Evropou, tentokráte přímo na západ, do Anglie a Skotska. A cílem má být jezero Loch Ness. Přes Německo do Belgie, potom přístav, kousek moře, Dover a Londýn. Do nové třicítky se jich vešlo hned pět.  F. A. E. s manželkou, fotoreportér Paul a dva kamarádi z vltavských trampingů. I na benzín bylo. Šéfredaktor časopisu pestrý týden přislíbil, že o celé této senzaci uveřejní dvoustránku. A honorář byl takto přislíben. Při své cestě po Anglii je posádka ohromena množstvím uniformovaných dopravních hlídek.

 
     
 

Ne policejních, ale klubových a zastupujících různé firmy, zabývající se činností kolem automobilů. Takže kluboví patrolmani stojí na křižovatkách se svými motocykly se sidecary. A všichni nabízejí plechovky s benzínem, olejem, svíčkami, ventily, těsněním, žárovkami a řemeny k dynamům, nářadím a hlavně znalosti s opravami svých značek.  Cesta za jezerním tajemstvím končí v Aberdeenu, hned vedle jezera Loch Ness. A tady nastává ráj pravého obchodu. Kolem jezera je rozšířena silnice, půjčují tu dalekohledy, židličky, stolečky. Ale také prodávají benzín, olej a pneumatiky.

     

A v neposlední řadě i pohlednice a suvenýry. Popelníky s lochneskou, bižuterii s lochneskou, skotské čepice s lochneskou, lochnesky ze dřeva, ze skla, na kolečkách, ale i lochnesky zarámované, vyšívané, tepané... jen ta živá chybí. Po dvou dnech táboření u jezera se vydávají na zpáteční cestu. Kdo má to štěstí a vlastní doma knihu FAE Aero 30, aneb co je to automobil, může v ní, kromě jiných, najít i fotografie právě z této evropské cesty. Cesta do Skotska byla poslední z cest, které FAE podnikl s čistokrevnou aerovkou...

 
     

Kontakt: stepan@zapadlo.cz


Kopírování a další publikování jakýchkoli materiálů z tohoto webu je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno!