Modrý Tým Aero


 
 


 

Šest odhodlaných mladých žen a ještě k tomu majitelek auta se rozhodlo, že se nedá zahanbit úspěchy mužů a že se podívá po silnici do světa. Z prahy přes Marseille, Biskru, Alžír, Cassablancu, celou hornatou severní Afrikou a pak přes Tanger, Bordeaux a Paříž zpět. Tedy cesta pro útlý organismus jistě úctyhodná a podnik odvážný. Přejeme jim všem hodně dobré silnice a šťastný návrat domů. Kdybyste snad po 25. únoru 1933 někde ve světě na silnici potkali vozíky Aero věřte,  že je to náš Modrý Team. Za 42 dní přes 14 000 kilometrů, to je opravdu skvělý výkon. Opět citace z knihy "S kamerou a za volantem třemi díly světa".

VELKÁ NOČNÍ PORADA

Máme dnes nad ohněm u Jizery sportovní hosty. Pozval jsem několik přátel, automobilových závodníků. Pojedem s nimi zítra v neděli na Českobrodský okruh. Teď se právě hovoří o nadějích na vítězství. Startují ostřílení jezdci: Formánek, Nimshaus, Kafuněk, Ela Slavíková, Věra Vlčková, Zdeňka Veselá, všichni v nových vozech AERO 1000. Jsou to malé automobily, právě tak dlouhé jako dřívější AEROVKY, jen mnohem rychlejší a trochu pohodlnější a hezčí. Mají litrové dvoudobé motory a to je velké slovo. Dvoudobý motor dá vždycky větší výkon než čtyrdobý stejného obsahu. „Tak jak to bude s tou novou cestou?“ zeptal se vesele můj starý kamarád Vláď Formánek. „Pojedou čtyři vozy a dáme si jméno MODRÝ TEAM AERO!“  „Proč modrý?“ „Modrá barva je přece barvou naděje!“ směji se. „Proto všechny naše vozy budou jasně modré!“ „A kam pojedete?“ „Přiznám pravdu,“ odpovídám na další dotaz. „Nejraději bych se někam rozjel sám, třeba do Arabie nebo do Rovníkové Afriky. Chtěl bych tam natáčet filmy a sbírat reportáže. Ale jsou tu důležitější zájmy. Potřebujeme propagaci v zahraničí, a tak mám připravit dálkovou jízdu, o které by se v celém světě rozepsaly noviny. Věřím, že se rozepíší, protože tato cesta bude v jistém smyslu novinkou a vyvolá pravděpodobně všeobecný zájem. Pojedou československé ženy, naše nejlepší motoristky. Projedeme Alžírskem do Maroka, za Vysoký Atlas na okraj Mauretanie a v Agadiru nastoupíme hvězdicovou jízdu k pražskému autosalonu. Je to návrh paní Elišky Junkové…“

     
 
     

Eliška Junková byla v dějinách motorismu nejslavnější automobilovou závodnicí. Startovala v těžkých evropských závodech na nejrychlejších vozech. Už roku 1927 měla na závodní dráze v Montlhéry hodinový průměr 136,7 km a v nejrychlejším kole jela 141 km v hodině. Také její manžel byl vynikajícím jezdcem. Tehdy měly české ženy nepoměrně větší účast v motorovém sportu než později. Byla to dobrá myšlenka, vyslat za hranice sportovní skupinu, v níž budou jen dva muži, kapitán a mechanik. Ti všude ustoupí do pozadí, ale zaručí dobrý stav vozidel, přesnou organizaci, tiskové zpravodajství, fotografie a natočení reportážního filmu.

 
 

Už jsem se spojil s tiskovými agenturami. Denně půjdou naše zprávy do celého světa. Jen ve Francii žádá pravidelné reportáže třiašedesát listů. Takový zájem by nikdy nevyvolala mužská výprava. Průběh jízdy natočí na několika místech Foxova filmová společnost a zařadí snímky do týdeníků, které rozesílá do všech světadílů. Budou se promítat právě tak v Praze jako v Londýně, v New Yorku nebo v Japonsku. To má velkou cenu pro naši státní propagaci a pro vývozní průmysl, a kromě toho výhodu: ani republiku, ani průmysl to nebude nic stát. Za zprávy v novinách, v rozhlase a ve filmu zaplatíme sportovním výkonem.

 

„Kdo vám dá peníze na cestu?“ pokračuje hovor. „Nikdo… Nepotřebujeme podporu. Benzin je v Africe levnější než u nás a jíst musíme doma jako tam. Na lodní dopravu nám poskytla francouzská společnost poloviční slevu. Napsali, že mají radost, že mohou prospět šesti ženám, které projedou v šesti týdnech šesti zeměmi šestnáct tisíc kilometrů…“ Pak ještě zbylo několik otázek. Jaká odměna čeká posádky modrých vozů? Ta největší ze všech: poznají zblízka část Afriky. Z Paříže mi poslali mapy a na všech jsou modrými čarami vyznačeny hranice „nebezpečných oblastí“, území, kde podnes nejsou Francouzi pány. V Atlase je válka, únavná a nekonečná. Cizinecká legie postupuje v žízni a v potu proti horským kmenům. Do Atlasu vjedeme „amatystovým údolím“ v Asni a před tím poznáme oasy v jižním Alžírsku, „opičí údolí“ v Blidě, mořské zálivy cestou do Oranu a pak Maroko, jednu z nejkrásnějších zemí na světě. Uvidíme maurské mešity, uzoučké uličky ve Fézu a v Marrakeši, prodavače koberců, stříbrných šperků a starodávných zbraní, zaklinače hadů, fakiry a kouzelníky. Dokážeme při tom, že je blízko z Evropy do Afriky, že tam dojede automobil tři metry dvacet dlouhý a metr dvacet široký".

     
 

     

"...jeřáb klade na zadní palubu naše vozy a skladníci je přitahují lany na správné místo. AEROVKY se houpou v povětří jako hříčky, a když konečně dosednou, hned je pevně vyvazují, aby na volném moři nesjely do vln. Přehlížím svoji posádku. Eva Elstnerová, Ela Slavíková, mladá žena nadšeného průkopníka lidových vozů Leopolda Slavíka, po Elišce Junkové naše nejlepší závodnice. Věra Vlčková, její vytrvalá soupeřka na závodních drahách. Zdeňka Veselá, další v pořadí sportovních úspěchů. Helga Martenová, žena producenta našeho reportážního filmu. Eška Kavalierová, sestra kameramana a mechanika naší expedice, inženýra Kavaliera".

 




 
 

Kontakt: stepan@zapadlo.cz


Kopírování a další publikování jakýchkoli materiálů z tohoto webu je bez předchozího písemného souhlasu autora zakázáno!